VýznamnÉ OSOBNOSTI mikroregionu Bílovecka

Na území Bílovecka a v jeho širokém okolí působily, žily a významně se podílely na kulturním životě řady multikulturních osobností. Spisovatelé, výtvarníci, kronikáři i učitelé, vždy ovlivňovali kulturní život v daném regionu. Jejich dílo většinou daleko přesáhly hranice regionu a stalo se celostátně uznávaným. Takovými byli například:

Bayer Johan – * 19. 8. 1757 v Bílovci † 14. 11. 1830 v Bartošovicích (Beyer Joannes) duchovní, básník, hudebník, sběratel lidových písní. Základní vzdělání získal na městské škole v Bílovci, další jeho životní kroky jsou zahaleny tajemstvím. Po studiích teologie působil jako kněz v Hladkých Životicích, od roku 1802 pak v nedalekých Bartošovicích. Skládal humorné a satirické básně, sbíral rovněž lidové písně. Své verše psal v místním německém nářečí. S Josefem Georgem Meinertem, profesorem pražské univerzity, přítelem Dobrovského a Palackého, Beyer úzce spolupracoval především na sbírce lidových písní z Kravařska, vydaných pod názvem Der Fylgie.

Bernkopf František - * 30. 12.1894 v Drahotuších † 17. 10. 1964 v Bílovci, základní vzdělání získal na obecné škole v rodné obci, Měšťanské škole v Hranicích, učitelské vzdělání získal na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě (1909-1913). Po první světové válce nastoupil jako učitel a správce dvoutřídní Obecné školy v Bílovci, první české školy ve městě. Když byl 13. 4. 1919 ve městě založen místní odbor Matice opavské, stále u jejího zrodu. Usilovně organizoval přípravy na vybudování kulturního střediska české menšiny ve městě a výsledkem tohoto úsilí bylo otevření budovy Matičního domu (České besedy) v roce 1931 na dnešní Ostravské ulici. Období 1938-1945 prožil jako učitel na škole ve Chvalčově Lhotě u Bystřice pod Hostýnem. Aktivně pracoval ihned po válce, a když 22. 6. 1946 bylo v Bílovci otevřeno Spolkové reálné gymnázium Matice opavské, tehdy jěště soukromě školy pod patronací Matice, jejím předsedou se stal právě František Bernkopf.

Blažková Marie - * 18. 8. 1906 na Starém Jičíně † 10. 2. 1976 v Opavě. Byla dcerou učitele a prvního českého školního inspektora bílovického okresu po roce 1918 Antonína Böhma, který byl zároveň prvním knihovníkem klimkovické knihovny, založené roku 1920. Antonín Böhm zastával funkci knihovníka do roku 1927. Dětství a mládí prožila v Klimkovicích. Její výchovu silně ovlivnila také její maminka paní Vilma Böhmová, nadšená organizátorka klímkovického českého kulturního života a režisérka ochotnických divadelních představení. Po otci zřejmě zdědila vytříbený jazykový cit, po matce mistrné vypravěčské umění, což později využila ve své spisovatelské práci. Vystudovala učitelský ústav v Ostravě a po krátkém působení ve škole v Polance nad Odrou se provdala za Ing. Vladimíra Blažka a odešla s ním do Jižních Čech do Tábora. Prožívala tam od roku 1930 krásná léta manželského a rodinného štěstí, ale domovem jí vždy zůstaly Klimkovice. „ Doma  - to je jenom tam, kde je vidět Beskydy,“ napsala ve svém románu Bez přístavu. Už svým prvním románem Přece světlo v roce 1933 se zapsala trvale do srdcí všech čtenářek a stala se jednou z nejslavnějších a nejoblíbenějších autorek románů pro ženy 30. a 40. let 20. století. Bohužel po roce 1948 její romány nesměly vycházet, oficiální literatura ji zařadila mezi tzv. buržoazní autorky a její díla nevycházela bezmála padesát let.
A tak se stalo, že dnešní generaci je už její jméno většinou neznámé, i když její díla po roce 19900 začala být znovu vydávána. (Pozn. Nakladatelství Ivo Železný, Akcent, Blok). Hrdinkami jejich příběhů jsou většinou učitelky a úřednice, o jejichž životních hledáních, hlubokých citových prožitcích velikých láskách vypráví Marie Blažková s mistrným vypravěčským talentem. Není mnoho měst, která byla s takovou láskou zachycena v literatuře jako Klimkovice
a Ostrava v jejích románech. V románech Bez přístavu a v Očích pod závojem se celé děje odehrávají právě v Klimkovicích. Ve škole v Polance nad Odrou učí zase hlavní hrdinka románu Přece světlo. Hluboký cit k rodnému kraji však prostupuje také její další díla. Marie Blažková se svými povahovými vlastnostmi podobala hlavním hrdinkám napsaných děl. Skromnost neztratila ani v dobách své největší slávy ve 40. letech, kdy dramatizace jejího románu Oči pod závojem uváděla dvě pražská divadla najednou, dva romány byly zfilmovány a nebylo snad ochotnického spolku, který by nehrál její hry, dokonce je hrály
i krajanské spolky v Kanadě. Z lásky k domovu ke Slezsku Marie Blažková s rodinou přestěhovala v roce 1948 do Opavy, kde se znovu vrátila k učitelskému povolání. Chtěla být také nablízku své matce paní Vilmě Böhmové, která jěště tehdy žila v Klimkovicích. V městské knihovně v Klimkovicích, jsou ve fondu dodnes její knihy a patří ke stále žádaným titulům. Bibliografie Marie Blažkové:

  • Přece světlo – románová příloha Poledního ostravského deníku, 1. díl -1933,
    2. díl – 1934;
  • Bez přístavu – tamtéž, 1934;
  • Život, který přišel – tamtéž, 1935;
  • Spodní tóny – knižně vydáno v Praze, 1936 a zfilmováno pod názvem Manželství na úvěr, 1937;
  • Rozvod na zkoušku – v časopise Hvězda, 1937 a zfilmováno pod názvem Klatovští dragouni, 1937;
  • Oči pod závojem – knižně vydáno v Praze 1938, zdramatizováno, uvádělo Komorní divadlo Praha;
  • Oči bez závoje – knižně vydáno v Praze, 1939 a vyšlo rovněž v časopise Hvězda;
  • Po premiéře – románová příloha Českého slova, 1939;
  • Společnice pro sebevraždu – románová příloha Českého slova, 1939;
  • Hledám ženu – tamtéž, 1940;
  • Tichý plamen – knižně vydáno v Praze, 1940;
  • Tvář ve stínu – v časopise Hvězda, 1941;
  • Sefka – tamtéž, 1943;
  • Zlaté údolí – románová příloha Rolnických hlasů, počátek roku 1948.

Čečetka František - * 16. 1. 1917 v obci Luže na okrese Chrudim † 4. 8. 1982 v Ostravě, spisovatel, po maturitě na učitelském ústavu v Litomyšli v roce 1937 učil na menšinové škole ve Vikýřovicích na Šumpersku na dalších školách ve Slezsku. Po záboru pohraničí nacistickým Německem odešel do vnitrozemí
a v roce 1943 byl totálně nasazen v Táboře. Po druhé sv.válce působil jako učitel na měšťanské škole v Pusté Polomi, kde se věnoval mimo školu zejména ochotnickému divadlu. V letech 1953 – 1960 byl ředitelem Domu osvěty v Bílovci, vedoucím odboru kultury v Bílovci a pak ředitelem Základní školy v Olbramicích. V letech 1972-1978 byl František Čečetka ředitelem nakladatelství Profil v Ostravě a tajemníkem pobočky Svazu českých spisovatelů v Ostravě.

Glazarová Jarmila - * 7. 9. 1901 v Malé Skále u Turnova † 20. 2. 1977 v Praze (vlastním jménem Podivínská), narodila se v rodině ředitele velkostatku. Její šťastné dětství netrvalo dlouho, protože otec těžce onemocněl a byl propuštěn z panských služeb. Se svou sestrou Irenou se v roce 1917 ocitly v hospodyňské škole v Klimkovicích. Obě dívky se spřátelily s rodinou klimkovického zvěrolékaře a později starosty Rudolfa Resnera v této rodině pak Jarmila žila jako schovanka. Zde se také provdala za svou studentskou lásku učitele Vaňka, který působil na škole v nedalekých Josefovicích. Manželství však skončilo po roce rozvodem. Tři roky nato vstoupila Jarmila do manželství s dr. Podivínským, který ji před tím ošetřoval. Byl vdovcem o 29 let starším, a měl z prvního manželství dvě dcery. Když v roce 1934 její manžel zemřel, odkázal svůj dům dětem z prvního manželství a Jarmila Glazarová se ocitla bez prostředků. Odstěhovala se do Prahy a nějaký čas pracovala jako telefonistka. Krátce nato v roce 1935 vážně onemocněla, a když se zotavovala, napsala svůj první román Roky v kruhu. Román byl úspěšný. Kniha byla vlastně sugestivním popisem jejího života v Klimkovicích a byla velmi příznivě přijata jejími bývalými spoluobčany. Popisovala v ní svoje pocity v nerovném manželství, po boku mnohem staršího muže. Mezi léty 1938-1939 pobývala na Horní Bečvě a tam napsala svůj další román Vlčí jáma, který byl stejně jako pozdější Advent a Chudá přadlena také úspěšný. V románu  Vlčí jáma  popisuje místní obyvatele
a kritizuje maloměšťáctví klimkovických, které za svého pobytu v Klimkovicích poznala. Když skončila 2. světová válka, stala se Jarmila Glazarová kulturním atašé v tehdejším Sovětském svazu a veřejně se angažovala. Přestala se věnovat literatuře a zcela se oddala politice. Vybraná bibliografie:

  • Roky v kruhu, Praha 1936;
  • Vlčí jáma, Praha 1938;
  • Advent, Praha 1939;
  • Chudá přadlena, Praha 1939;
  • Zahradník Hejduk, Praha 1944;
  • Jaro Číny, Praha 1954

Jelonek Emil - * 8. 5. 1893 v Opavě † 24. 12. 1969 v Sheinfeldu nad Mohanem v SRN, učitel, kronikář, vlastivědný pracovník. V roce 1912 ukončil Emil Jelonek studium n a německém učitelském ústavu v Opavě a nastoupil na své první učitelské místo do Lubojat u Bílovce. Obec ležela tehdy na jazykové česko-německé hranici. Od počátku svého působení projevoval hluboký zájem o vlastivědu v celé její šíři, především pak o historii. V roce 1920 převzal vlastivědné sbírky, které do té doby shromáždili F. Wolf a L. Benzig, a které byly prozatímně uloženy v zámku. V roce 1927 pak byly přemístěny do nově otevřeného muzea. Od roku 1922 byl spolupracovníkem časopisu Kravařsko (Das Kuhländchen). Zabýval se vlastivědným bádáním a většina jeho poznatků byla zveřejněna v tehdejších Bíloveckých novinách. Byl také městským kronikářem. Bohužel jím zpracovaná kronika Bílovce se ve víru událostí roku 1945 ztratila a nebyla dosud nalezena. Emil Jelonek, stál také u zrodu měsíčníku Alte Heimat Kuhländchen, který se snažil o udržení povědomí kontinuity vysídlenců s jejich původní vlastí.

Kadlčík Květoslav - * 5. 10. 1906 v Nové Dědině † 13. 1. 1967 v Ostravě-Porubě, učitel a vlastivědný spisovatel. Svoje základní vzdělání získal v Bartošovicích a pak v Příboře, kde absolvoval i učitelský ústav (1922-1926). Po osvobození nastoupil v roce 1945 jako ředitel školy v Butovicích. Květoslav Kadlčík se soustavným studiem seznámil s historií celého kraje a ze studia historických pramenů vytěžil podklady pro své články a studie z historie, zveřejněné v časopisech a sbornících. Množství článků a studií zveřejnil zejména ve vlastivědném sborníku „ Bílovecko“, jehož byl spoluredaktorem, nebo v časopisech „ Novojicko“ a „Kravařsko“. Sbíral rovněž lidové pověsti, i když nebyl profesionálním historikem, vykonal obrovský kus práce
a zaznamenal fakta, která by jinak upadla v zapomnění.

Lazecký František - *18. 8. 1905 v Tísku † 16. 11. 1984 v Praze, básník. V letech 1912-1918 navštěvoval Obecnou školu v Tísku a pak Měšťanskou školu v Klimkovicích, neboť v bližším Bílovci tehdy česká škola jěště nebyla. Pak přešel na vyšší hospodářskou školu do Opavy, kde se u něj začal projevovat zájem o literaturu. Spolu s A.C.Norem a dalšími vydával v Opavě časopis Oheň a posílal své básně do Moravskoslezského deníku, řízeného tehdy spisovatelem Vojtěchem Martínkem. Souběžně se studiem technického oboru však absolvoval na UK v Praze dvouletý knihovnický kurz a Státní knihovnickou školu v Praze. Po dobu studií byl zaměstnán v Ústřední zemědělské a lesnické knihovně v Praze. Po ukončení studia nenastoupil do zemědělské praxe, ale stal se knihovníkem v Ústřední slovanské zemědělské knihovně. Redigoval měsíčník řád (1934-1938, 1940-1943), vydával týdeník Národní obnova a svými články přispíval do časopisů Host, Sever a východ a Cesta. Jeho básně a eseje jsou prosyceny náboženskou zaníceností a křesťanskými hodnotami. Součástí jeho životního díla jsou i pohádky, pověsti a říkadla pro děti.

Přikryl Emil - * 11. 10. 1912 ve Výklekách (okr. Přerov) † 26. 1. 2011 v Bílovci, učitel, malíř, kronikář. Po vystudování reálky v Lipníku nad Bečvou složil v roce 1933 doplňovací maturitu na Učitelském ústavu v Olomouci. Od roku 1934 působil jako výpomocný učitel v Hošťálkovicích a Ludgeřovicích a od 1. 9.1934 na české menšinové měšťanské škole (dnes ZŠ TGM) v Bílovci. Už tehdy se zapojil do kulturního života především v České besedě a místním odboru Matice opavské. Po záboru Hlučínska v roce 1938 musel odejít a až do konce války působil jako učitel v Protektorátě v Ústí
 u Hranic a pak ve Velkém Újezdu u Olomouce. Po příchodu zpět do Bílovce se s plným nasazením pustil do činnosti ve veřejném životě. Už v roce 1946 byl předsedou Osvětové komise MNV a z této pozice pomáhal rozvíjet kulturu ve městě a jako veřejný činitel ji dlouhá léta ovlivňoval. Se zápalem režíroval řadu divadelních představení, ale amatérské divadlo bylo však jen jedním z jeho koníčků. Významnou oblastí v jeho činnosti bylo však kronikářství, a zájem o historii města Bílovec. Když se stal městským kronikářem, musel se smířit s tím, že městské kroniky zmizely ve víru válečných událostí a všechno bylo zapotřebí začít znovu. Tato práce mu však nepřinášela jenom uspokojení a uznání, ale i problémy, neboť musel neustále bojovat se snahou o překrucování skutečnosti, protože v 50. A 60. létech minulého století nešlo o pravdivé zachycení skutečnosti, ale o její přizpůsobení potřebě tehdejší vládnoucí strany. Emil Přikryl byl
i vlastivědným pracovníkem. V roce 1971 významným podílem přispěl k vydání monografie o malířce a spisovatelce Heleně Salichové. Své výtvarné práce vystavoval na kolektivních výstavách v Brně, Ostravě, Opavě i Bílovci. Jeho jméno se zapsalo nesmazatelným písmem do historie Bílovce dvacátého století.

Richter Hans (Johan) - * 21. 10. 865 v Bílovci † 31. 8. 1945 v Korutanech (Rakousko), básník a spisovatel. Narodil se v početné a chudé rodině ovčáka. Zlom v nuzném životě bez jakékoliv perspektivy přišel v den, kdy učitel oznámil jeho otci, že syn musí studovat, protože je velmi nadaný a učenlivý. Mladý Hans jevil o učení nevšední zájem. Rodina však nemohla syna na studiích vydržovat proto mladý jedenáctiletý chlapec toužící po vzdělání si proto začal vydělávat jako pasák koz, sbíral staré železo a kosti. Za tři roky si našetřil potřebný obnos a jako čtrnáctiletý nastoupil do gymnázia v Opavě. Když navštívil Opavu císař František Josef I., přišel i na gymnázium, kde na sebe malý Hans upozornil svými znalostmi. Díky tomu dostal od císaře roční stipendium 70 rakouských zlatých. V hodinách literatury se seznámil s dílem rakouského básníka Roseggerse, kterého si zamiloval a učinil si z něj vzor pro své literární začátky. Později ve Štýrském Hradci ukončil studia na tamějším akademickém gymnáziu a po maturitě krátce dělal učitele dětí u Roseggersových. Chtěl však studovat medicínu, ale na univerzitě ve Štýrském Hradci nemohl jako Slezan dostat stipendium. Proto odešel do Vídně a tam, když se zavázal c.k. armádě k následné službě, stipendium dostal. Po ukončení medicíny byl vojenským lékařem a nakonec se stal lékařem generálního štábu armády. Se svým milovaným básníkem Roseggersem udržoval po celý život přátelské styky. Jako spisovatel a básník byl Dr. Richter velmi plodný.  Jeho články a básně byly zveřejňovány v řadě časopisů („Starosta Gorlice“, „Náš válečný čáp“, „Pohled na bídu Srbů“ aj.). Některé z jeho prací byly v lidovém nářečí Bílovecka. Zabýval se také popularizací medicíny a napsal publikace, které vyšly v nákladu přes půl miliónů výtisků.
(„Jak bychom měli žít“, „Náš domácí lékař“).

Salichová Helena - * 25. 4. 1895 † 2. 7. 1975, spisovatelka, malířka, grafička.
Je výjimečnou osobností v uměleckém životě na Ostravsku, která svůj život spojila s životem lidí svého rodného kraje. Narodilase ve slezské vesnici v Kyjovicích, otec byl řídící učitel. Byl to jeden z příkladných českých venkovských buditelů, jehož mnohostranné pedagogické, kulturní a spolkové působení pomáhalo bojovat proti bývalé Rakousko-Uherské monarchii. V Kyjovicích vyrůstala a prožívala své mládí Helena Salichová pod pečlivým vedením rodičů a pod vlivem a pod vedením své chůvy Hany Proské. Tato žena měla rozhodující vliv na utváření životní cesty Salichové, neboť svým vyprávěním, písněmi a obrázky otevírala před ní bohatou studnici kouzelné krásy, ale i těžkosti života zdejšího lidu v minulosti. U ní také poprvé poznala lidovou tvorbu. Naivní obrázky malované na skle, malovanou truhlu, lidové dřevoryty u špalíčkových písní, které jí Hana ukazovala a o kterých dovedla pěkně vyprávět. Později se Helena Salichová setkala s výtvarným uměním u svého otce, který měl Almanach reprodukcí obrazů českých mistrů, vydaný nakladatelem Kočím v Praze. Když ukončila německou měšťanskou školu v Opavě, stala se klášterní chovankou v ústavu sester dominikánek v Klimkovicích, aby získala vzdělání jako učitelka dívčích ručních prací. Na tento pobyt vždy Helena vzpomínala s úsměvem, neboť výuka byla zpříjemňována i řadou tajných karikatur řádových sester.
Po dokončení studií v Klimkovicích nastoupila učitelské místo u svého otce v Kyjovicích, zprvu jako učitelka ručních prací, později jako literární učitelka. V tomto učitelském povolání se začala hlouběji věnovat vlastní sběratelské činnosti a  hloubějšímu poznávání života, zvyků a obyčejů slezského lidu.
V té době už měla sesbíráno nepřeberné množství lidových písní a vyprávění, které se staly pro Helenu Salichovou nevyčerpatelným inspiračním zdrojem
a základem její literární a výtvarné tvorby.  Jádrem jejích písňových sbírek a zvláště sbírek ústní lidové slovesnosti, bylo vyprávění již uváděné chůvy Hany Proské. V roce 1919 odešla do Prahy studovat na Akademii výtvarných umění jako první žena ze Slezska. Po ukončení normálního studia setrvala Helena Salichová na Akademii ještě jeden rok a studovala grafiku u profesora Brömse.
Do období pražských studií spadá i seznámení s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, který projevil velký zájem o její sbírku lidových písní a velmi ovlivnil další činnost mladičké Heleny. Vlastní uměleckou cestu ukázaly Salichové poválečné pokrokové duchovní proudy a výstava moderního francouzského výtvarného umění, jež byla tehdy v Praze pořádána. Zejména však při setkání s díly Henri Rousseaua, si uvědomila blízkost lidového výtvarnictví svého rodného kraje s neobyčejně účinným naivismem jeho obrazů. Po ukončení malířských studií v roce 1926 se stala jejím domovem Polanka nad Odrou. Tak se vrátila do svého rodného kraje, jemuž pak zůstala již trvale věrná. V Polance nad Odrou vznikly všechny její literární a malířské práce.

Bibliografie Heleny Salichové:

  • Slezské lidové písně svatební a jiné z Kyjovic a okolí – 1917 v Zábřehu na Moravě;
  • Slezské písně ze sbírky Heleny Salichové – vydáno v Brně u nakladatele Svobody v roce 1920;
  • Národní písně slezské. Druhá sbírka národních písní jednohlasých – 1920, tato sbírka nebyla vydána tiskem a nachází se v Janáčkové pozůstalosti v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně;
  • Koledy a písně klarinetisty Vincence Telnara – rukopis;
  • Lidové písně z Polanky nad Odrou a Klimkovic  - rukopis;
  • O hodném děvčátku, kravičce Babulce a jiné slezské pohádky – 1922;
  • Dětský svět – 1932;
  • Sto pohádek zimních večerů – 1932;
  • Dům z pohádky – 1945;
  • Ze starých časů, kronika slezského kraje – vydáno v Praze, nakladatelství Vyšehrad, 1947;

Po vydání knihy ze Starých časů se Helena Salichová na jedenáct let literárně odmlčela, neboť v té době velmi intenzívně pracovala na akci „Budujeme Slezsko.“

  • Slezské bajky – 1958;
  • Stařenčina loktuše – vydáno v roce 1975 v nakladatelství Profil v Ostravě.

Sedlák Jindřich -  * 29. 9. 1893 v Těškovicích † květen 1942 v koncentračním táboře Dachau, amatérský malíř a básník. Jeho mimořádné umělecké schopnosti, výtvarnéi literární se projevovaly už na základní škole. Když vypukla 1. světová válka, musel jednadvacetiletý Jindřich narukovat. Válku přežil ve zdraví a po návratu z vojnysi otevřel v Kyjovicích, kam se jeho rodina mezitím přestěhovala, malířskou dílnu. Lidé brzo poznali jeho schopnosti, a tak se zabýval nejen malbou kostelů, ale i malbou divadelních kulis pro ochotnické soubory. Maloval také pohlednice, které byly v tisícovkách kusů vydány tiskem
a rozesety po celém Slezsku. Vedle svých výtvarných aktivit byl ovšem znám v celém okolí svými verši, které často sám recitoval při různých příležitostech. Stal se v severní části Bílovecka známou a populární osobností. Usadil se na čas v Olomouci a pak se přemístil do Ostravy. Zejména v době před 2. světovou válkou vytvořil desítky básní, jimiž reagoval na těžkou politickou situaci. Verše zaměřené proti nacistickým okupantům rozmnožoval a šířil pomocí svých známých. Psal je ve spisovné češtině i v lidovém nářečí. Mezitím však přišel rok 1939 a Ostrava se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava. Když se
do rukou gestapa dostaly jeho verše, bylo rozhodnuto. Dne 25. 5. 1940 byl zatčen společně se svými přáteli a po výsleších byli odvezeni do tabora Dachau. Většina jeho dochovaných prací je dnes v soukromém vlastnictví jednotlivců.

Sochová Zdeňka - * 2. 9. 1922 ve Studénce, jazykovědkyně. Po absolvování obecné školy v rodné obci pokračovala ve studiu na reálném gymnáziu v Příboře. V roce 1938 se Studénka stala součástí Německé říše a Zdeňka Sochová musela na rok studium přerušit. Pokračovala v něm pak na gymnáziích ve Frenštátě pod Radhoštěm a ve Valašském Meziříčí, kde v roce 1942 maturovala. To už byly ale české vysoké školy zavřeny, a tak až do roku 1945 pracovala na železnici jak prodejce jízdenek. Ještě v roce 1945 nastoupila na Filozofickou fakultu UK v Praze ke studiu češtiny a francouzštiny. V roce 1949 studium ukončila a získala kvalifikaci středoškolské profesorky. V létě téhož roku si prohloubila znalosti francouzštiny pobytem na Sorbonně v Paříži. Začala pracovat v oboru lingvistiky a nastoupila do Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Účastnila se přípravných prací na Českém jazykovém atlase, pracovala na rozsáhlých kolektivních dílech: čtyřsvazkovém „Slovníku spisovného jazyka českého“ a „ Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost.“
Mimoto publikovala řadu teoretických statí a recenzí v odborných časopisech a v roce 1966 obhájila vědeckou hodnost kandidátka věd.  V roce 1968 se politicky angažovala, což pro ni v následujících normalizačních letech znamenalo řadu potíží, především omezení publikační činnosti a znemožnění dalšího působení po dosažení důchodového věku. Mezi léty 1980 – 1990 pak neměla možnost ve své práci pokračovat. Do ústavu se vrátila až v rámci rehabilitací v roce 1990 načas jako konzultantka. V tomto období vznikla (společně s B. Poštulkovou) kniha „Co v slovnících nenajdete.“ V roce 2001 pak vyšla v nakladatelství Akademia její kniha „ Lašská slovní zásoba.“

Josef Vašica - * 30. 8. 1884 v Štítině u Opavy † 11. 4. 1968 v Praze, profesor na teologické fakultě v Olomouci, filolog, literární historik, slavista, překladatel, věnoval se staroslověnštině a staroslovanské liturgii. Své hluboké znalosti české literatury z období baroka završil rozsáhlým dílem České literární baroko. Od dětství se věnoval hře na housle, klarinet a basu. Při této činnosti se seznámil s ředitelem opavského gymnázia V. Praskem, významným českým buditelem. Když mladý Josef Vašica v Opavě odmaturoval, přestěhovala se rodina do Klimkovic. Svoji roli při tomto rozhodnutí hrál fakt, že jeho strýc, Msgre. Eustach Glabazňa byl v té době v Klimkovicích farářem a děkanem. Když byl v roce 1906 vysvěcen po ukončení studia na kněze, krátce nato byl vyslán na studia slovanské filologie na vídeňskou univerzitu. V roce 1919 přijal Josef Vašica místo na bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Jeho pedagogické působení bylo přerušeno jednak uzavřením vysokých škol v době německé okupace a po krátké přestávce po osvobození znova uzavřením a zrušením teologické fakulty v roce 1950. Věnoval se proto plně vědecké práci v oblasti staroslověnského písemnictví. Publikoval v řadě odborných časopisů a udržoval vědecké kontakty s řadou osobností té doby. Bohatá byla i jeho překladatelská činnost. Překládal ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny a francouzštiny. Po smrti byly jeho ostatky uloženy ve slezských Klimkovicích a po zrušení starého hřbitova odvezeny na Velehrad.

 

Použité zdroje a prameny:

HUB, Antonín. Klimkovice. 1994. s. 94

MÁLKOVÁ, Iva. Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945-2000). 2001.

BURIÁNEK, František. Jarmila Glazarová. 1979.

SCHOLZ, F. Zum Gedenken E. Jelonek, Alte Heimat Kuhländchen. 2003. s. 56

BALÁŠ, M. Kulturní místopis Novojičínska. 1967.

KUCHTA, Zdeněk. Zasloužilý občan města Emil Přikryl zemřel. Zpravodaj města Bílovce. 2001

KUCHTA, Zdeněk. Významní rodáci a osobnosti Bílovecka. 2009. s. 82

PŘIKRYL, Emil. Helena Salichová – život a dílo. 1974.

NEUWIRTH, Vladimír. Profesor Josef Vašica. 1994

 

Kontakt

Městská knihovna Klimkovice Lidická 5
Klimkovice
742 83
tel. 556 420 118 knihovna@mesto-klimkovice.cz